ELVES AND PHOENIX BLOOD - Pláč fénixe

Ve stejnou dobu, v paláci lorda Voldemorta…
Dívka vyběhla z místnosti. Dveře se za ní s rámusem zavřely. Neohlédla se. Husté černé vlasy jí padaly do očí, ze kterých jí tekly slzy hořkosti. Spěchala do svého pokoje tak rychle, že si ani nevšimla muže, do kterého v následujícím okamžiku vrazila. Netoužila v tu chvíli po ničem jiném, než po tom, aby se co nejrychleji dostala pro utěšující lektvar. Bolelo ji celé tělo, a tak, když ji neznámý lehce stiskl zápěstí, sykla bolestí. Chtěla se mu vykroutit, ale nešlo to. Byl příliš silný.
Prohlédl si jí od hlavy k patě. Všiml si potrhaných černých šatů, které musely být kdysi velice krásné. Na krku jí visel přívěsek ve tvaru kapky, který měnil barvu podle nálady majitele. V tom ji poznal. Byla to Kara Tomovyl Prince, jejíž oči byly modré, že to nejkrásnější a nejprůzračnější jezero na světě by jí je mohlo závidět a jejíž pláč zněl jako pláč fénixe, kterého krev jí částečně kolovala v žilách. Zde ji každý znal jako Karu Voldemort, protože to byla milenka pána Zla. Otočil k sobě její pravé zápěstí, za které ji držel, aby si byl stoprocentně jistý, že je to ona. Měla tam totiž vytetovaného fénixe.
Odhrnul jí vlasy z čela a to, co uviděl, mu málem vyrazilo dech. Po tváři se jí kutálely slzy, oči měla opuchlé a plné bolesti a beznaděje. Spodní ret měla roztržený. Vůbec vypadala, jako by ji někdo pořádně zmlátil.
„Co se ti stalo?“ zašeptal tiše. Zakroutila hlavou v zápornou odpověď. Mladý Smrtijed se rozhlédl po tmavé chodbě... Nikdo, kromě nich tam nebyl. Smrtijed zvedl dívku do náruče (vypadala že každou chvíli omdlí) a prošel rychle chodbou. Kopnutím otevřel dveře do svého pokoje, položil Karu na pohovku a pomocí hůlky provedl veškerá zaklínadla proti narušení zvenčí. Nepřítel byl totiž prakticky každý věrný Voldemortovi, Brumbálovi, nebo někdo, komu šlo o život nebo o moc.
Pak se vrátil k dívce, která zůstala ležet na pohovce a jen se na něj dívala. V jejích očích byla i nadále bolest, beznaděj ale i pošlapaná hrdost a strach.
Smrtijed se posadil na okraj pohovky a pohladil ji po tváři.
„Už mi to povíš?“ zeptal se mírně. Jeho oči -to bylo jediné, co z něj šlo vidět skrz masku- vyjadřovaly nesplněné sny a tužby. Modré oči, ve kterých zahlédla možná i něco víc…
Když uviděl její nerozhodnost, sundal si masku a kápi. Odhalil tak svou velice pěknou tvář. Tmavé vlasy, které měl nakrátko ostříhané, ostře řezané rysy, oválný obličej, ve kterém byla vepsána životní muka, ale i odhodlanost získat to, co chce. Jeho pohled se zdál být chladný, ale člověk, který zažil podobné hrůzy jako on, dokázal odhalit, že tento muž dokáže mnoho… Že ty kruté a chladné oči se dokážou i usmívat a něžně hledět na někoho s láskou…
„Ty jsi…?“ zašeptala. Hlas měla nakřáplý a slabý, jako by dlouho nemluvila.
„Regulus Black.“
„Hmm…“ podíval se na její přívěsek. Najednou nebyla kapka černá, ale modrá. To znamenalo, že už mu konečně začala důvěřovat. Kara věděla, že Regulusovi může věřit. Co však netušila bylo to, že už ji několik dní sledoval. Každý její krok, každý pohyb, každý pohled. Nikdy u ní ale neviděl tento pohled plný naděje, který u ní uviděl teď. Ovšem co nemohl vědět pro změnu on bylo, že Kara věděla vše téměř o každém Smrtijedovi, také věděla, že Regulus měl čisté srdce a byl spolehlivý. Líbil se jí od první chvíle, co ho spatřila. A její cit k němu se časem prohluboval a sílil. Pocity jich obou byly naprosto stejné. Kara ale nevěděla, že ten, kdo ji odnáší do pokoje od Voldemorta když omdlí bolestí je Regulus.
„Kdo ti to udělal?“ zeptal se znovu, po chvíli mlčení i když už tušil odpověď.
„ON! Pán Zla…“ poznamenala ironicky.
„Poté, co dostal ten skvělý nápad, že já bych se mohla stát matkou jeho budoucího dítěte, téměř zešílel. Musím podotknout, že ztrácí potenci a musí si pomáhat bolestí, která se čím dál více stupňuje.“
Regulus vzal Karu do náruče. Ani jeden nevěděl, jak se to stalo. Najednou jí vášnivě líbal a objímal a ona jeho polibky přijímala a oplácela. Bolest rázem zmizela. Její ruce bloudily po jeho těle. Dotýkala se ho všude, kam jen se dostala. A on jí také. Najednou se jeho rty přesunuly na ušní lalůček, odtud až na krk a k ňadrům. Chvíli si hrál zuby s její bradavkou a pak se přesunul přes břicho níž, až na to nejintimnější místo každé ženy.
Kara začala vzdychat rozkoší. Tohle ještě nikdy necítila. Lord Voldemort byl úplně jiný, s ním to bolelo, zatímco s Regulusem… Mírně se nad ní zhoupl a pomaličku do ní vnikl. Prodlužoval ten úžasný pocit, co nejvíce to šlo. Až byl v ní nadoraz. Pomalu se začal pohybovat a postupně zrychloval. Čím rychleji přirážel, tím více oba sténali. Vyměnil si s ní místo a ten pocit byl pro Karu úplně nový. Teď byla obkročmo na něm. Pohupovala se v rytmu, který znali jen oni dva. Nakonec, když vzkřikla jeho jméno a on její, čas se zastavil a z jejich duší a srdcí se stalo jedno.